Bez tíže

Vernisáž výstavy se uskutečnila 20.10.2009 v 18 hodin v pražské gelerii Diamant. Úvodní slovo profesor Mojmír Horyna. Text si můžete přečíst níže.

Fotografie z výstavy

Dagmar Hamsíková, Michelle Kuneš – Bufková, Adolf Lachman
Úvodní slovo pana profesora Mojmíra Horyny

Jistě jste každý již zažili zkušenost, kterou dnešní vernisáž uvedu. Vybavte si, že za krásného srpnového poledne procházíte vysokým a hlubokým lesem, pohlížíte ve ztemnělém prostoru na stromy a hledáte pěšinu mezi keři, obdivujete nebo ignorujete mnohotvárnost nejrůznějších rostlin od staletých smrků a dubů až po drobné byliny a květinky. A náhle se stromy rozestoupí a vy vejdete na mýtinu žhavou, voňavou a zářící letním polednem a oslněni v první chvíli nevidíte nic jiného než sálavou záři poledního Slunce.

V tu chvíli spatřujete to, co jste ještě před pár minutami téměř nevnímali zaujati tím či oním tvarem větve, škálou zelení listů a jehličí, okrovými, hnědavými, šedavými a bělavými tóny stromové kůry i impozantním vzrůstem lesních velikánů. To neviděné bylo světlo, které nicméně bylo přítomno a z jehož štědrosti a zároveň rozptýlené odtažitosti jsme mohli pozorovat celou tu řadu jednotlivých tvarů a barev v hlubině lesa. Toto světlo nejenom nám daruje viditelný svět a samo ustupuje, ale i jedné každé skutečnosti v hloubi lesa daruje její viditelnost. Nechává vystoupit každé jednotlivé jsoucno v jeho bytí, neboť jak – jak říká Eugen Fink – každé jsoucí ve světě je tak, že je zjevné. Zjevnost znamená přiklonění jsoucího k vidoucímu, ke člověku. Světlo tak uvádí jsoucna do vztahu k nám a vsazuje je do úplnosti tkáně nitrosvětské skutečnosti. Světlo je tak to, co spojuje člověka a skutečnost, jako to v čem se vždy už nacházíme, co je tak říkajíc údělem našeho života.

Pakliže světlo nám otevírá a přivádí horizonty skutečnosti jako úděl našeho života, jako ono „kde“ a „kam“ žijeme, je to právě světlo, skrze které se nacházíme ve světě. Být ve světě je úplně základním, konstitutivním výměrem lidské existence. Světlo je otevřením světa, a jejich hlubokou sounáležitost – totiž světla a světa – naznačuje zřejmě společný kořen obou slov právě v češtině. Být skrze světlo ve světě neznamená ovšem pouze moci vidět celé bohatství skutečnosti, ale zároveň i být sám osvětlen a dotázán, skrze světlo být vybaven podobou, být jí téměř postižen a skrze podobu zvážen co do své lidskosti a ve vztahu ke světu.

Nejzávažnějším úkolem malířství není ani informovat, poučovat, vzdělávat, dojímat nebo okouzlovat, apelovat či zušlechťovat, to vše jsou sekundární a někdy vlastně parazitní funkce umění. Oním bytostným úkolem malířství, který mu zjednává jeho nenahraditelnou váhu a vážnost je ovšem nechat výslovně, v uchopené podobě vystupovat to vždy již jsoucí, tkáň skutečnosti, která nás nese a která je naším údělem. Malba nám tak staví před oči, že právě na této skutečnosti jsme bytostně interesováni, že na ní máme osudový podíl. Vztah podílu je ovšem konstitucí smyslu. Není úkolem obrazu formulovat smysl pro každého jednotlivého diváka, ale nechat vystoupit svět jako možnost a výzvu ke smyslu.

Pablo Picasso již před třičtvrtěstoletím řekl, že malba je lží skrze níž vystupuje pravda jako zjevná. V jakém smyslu je malba lží je velmi snadno konstatovat. Každý obraz – stejně jako ty obrazy, které tady kolem sebe vidíte – více či méně zakrývá svou věcnost. Průhled, který vám nabízí potlačuje fakt, že jde o plochu, o plátno pokryté barvami. Krajní možností této lži je iluzionistické malířství. Ale i na opačném pólu, u děl, která akcentují svou utvořenost, která se prezentují jako plochy pokryté barvami opět nejde o pouhou věcnost podkladu a barevných vrstev, ale o cosi co tuto fakticitu podstatně přesahuje. I u těchto děl jde o otevření světa byť svébytného a vzdáleného světu známému naší zkušenosti.

Zatímco v běžné skutečnosti máme někdy pocit, že na nás skutečnosti doléhají, že nás hrozí zahrnout a zadusit. Svět otevíraný obrazem – a to i obrazem sebedokonalejší iluze – na nás takto nedoléhá, protože obraz nám otevírá svět v odstupu. Nutnost odstupu, abychom vůbec viděli platí i při každodenní běžné zkušenosti. To co mi bude přitištěno až na nos nikdy neuvidím. Obraz ovšem tak jako nechá vystupovat jsoucno v jeho zjevnosti, tematizuje i odstup jako bytostnou podmínku vidění a podstatný výměr našeho života. Činí tak svou kompozicí, formátem i umístěním. Tematizovat odstup není jenom nutnou podmínkou viditelnosti, ale zároveň i otevřením sféry svobody ve vztahu ke skutečnosti. Tato svoboda je vytvářena už samotným gestem otevírání světa. Svět je tedy tak, že se k nám přiklání, uvádí nás do údělného vztahu k nitrosvětské skutečnosti a zároveň je zjednáním naší svobody ve vztahu ke jsoucímu. Tato svoboda je darem i výzvou, je pobídkou a ostruhou k naší lidské opravdovosti.

Právě takto vystupuje podstatná a ničím nesuplovatelná závažnost umění ve vztahu člověka a světa, světa jako údělu a nároku a člověka jako svobodou otevřené možnosti k lidskosti.

Ale vraťme se na počátek, kde jsme mluvili o světlu, protože světlo v jeho nesčetných podobách a formách je hlavním tématem obrazových kolekcí obou malířek. U Dagmar Hamsíkové je prvním východiskem intenzivní a hluboce strukturovaný, kultivovaný prožitek atmosférického světla v krajině především Orlických hor. V zaujetí až nepřehlednou a vždy poutavou škálou světelně barevných souher, stejně jako vztahu nejrůznějších typů světla – jeho plnosti i jeho tlumenosti, jeho záře i jeho zdušenosti mlhou – sleduje malířka posléze povahu a sílu světla samotného a vztahu světla a tvaru. V dalších krocích pak už světlo vystupuje jako medium zjevnosti skutečného ať v expresivních kompozicích s lidskými figurami, exponovanými proti záři vystupující za horizontem, tak v definici temných obrysů stromů tyčících se proti jasnému nočnímu nebi. Síla světla je zde konstitutivní silou světa kosmického řádu i osudových lidských situací.

Michelle Kuneš-Bufková nahlíží světlo jako svého druhu niternou kvalitu světa. Na jejích obrazech je prostor přímo přeplněn světlem, z jehož pulsování vyrůstají tvary, zachycované jakoby ve stavu zrodu. To platí ať jde o tvary reálné, či ať se jedná o nepředmětné kompozice. Tato nitrosvětskost světla jako životodárného principu vystupuje nápadně i ve figurálních kompozicích. Člověk je jakoby světlem nesen formován a zároveň objímán, je ve světle a současně i sám září. Toto světlo je přímo vnitřní životní silou všeho jsoucího. Jeho expozice dává obrazům Michelle Kuneš-Bufkové až niterné spirituální ladění, které ovšem nelze zaměňovat s žádnou manifestací konkrétní religiozity.

Kolekce objektů Adolfa Lachmana vyrůstá z jiných úhlů pohledu na svět jsoucího. Trojrozměrné objekty nejsou sochami, neboť jak říká jistě právem Zdeněk Palcr, tématem sochařství je především lidská figura v její podstatné prostorové definici, totiž vyvstávání. Klasické sochařství je tedy zpřítomněním onoho ze základních existenciálů našeho bytí, totiž spolubytí s druhými. O něco takového ovšem objektu zásadně nejde. Řekneme-li o něčem, že je to předmětem našeho zájmu, pak alespoň mentálně vyvazujeme tuto věc z jejích nitrosvětských souvislostí a exponujeme ji jako solitér. Musí jít o skutečnost nějak pro nás závažnou – ať už je to jsoucno výskytové, nebo vytvořené. Takovými závažnými objekty byly v minulosti kupříkladu relikvie, které byly sbírány, uchovávány a v patřičný čas vystaveny ostensi. Ostense je liturgické nebo paraliturgické vystavení relikvie obecné úctě. V češtině přežívá tento význam již jenom v adjektivu ostentativní.

Dekret Tridentského koncilu mluví jedním dechem o úctě k obrazům a relikviím. Co to znamená vysvětluje o málo mladší spis vynikajícího jezuitského učence Johanna Molana, který s odvoláním na aristotelský a svatotomášovský hylomorfismus chápe obraz a relikvii jako dvě srovnatelně významné formy reprezentace. Obraz reprezentuje svou podobou, relikvie tím, že je částí hmoty reprezentované skutečnosti. Z tohoto hlediska je velmi logické, že před časem vytvořil Adolf Lachman skupinu objektů, které připomínají relikviáře i s relikviemi, a jsou přímo označeny jako „Relikviaria“.

Již v minulosti byly sbírány a exponovány i objekty jiného typu, ať už to byly kuriozity, přírodniny, ale i makety a modely. Především v 16. a 17.století měly sbírky přírodnin a všech možných kuriozit charakter jakési trojrozměrné, hmotné encyklopedie, jejíž vlastník byl učeným mužem, a tím i člověkem rozumějící světu. Jako takový byl kvalifikován i zodpovědně vládnout. Tyto vědecké sbírky byly jedním z atributů vladařské způsobilosti monarchů časného novověku, u nás kupř. Maxmiliána II. a jeho syna Rudolfa II. Trojrozměrné objekty nám mají před oči a mysl přivádět důležité skutečnosti, jejichž poznání a zvládnutí nás intelektuálně zdokonaluje a podstatně obohacuje. Je charakteristické, že toto chápání vědeckého poznání a jeho nástrojů se prosazuje v době, v níž záhy jeden z největších myslitelů doby kolem 1600, Francis Bacon, charakterizuje vědění jako moc. Objekty Adolfa Lachmana nejsou jenom kuriozitami nebo estetickými, dekorativními drobnostmi. I ony pro nás tají určité poselství. Jejich tvarový řád je podstatně organický, téměř živočišného typu. Tkáně a cévy, vyrůstající tykadla, či organická vnitřní popletenost tvarů dávají tušit, že autor sleduje nejrůznější životní formy, které se prosazují i tam, kde jde o skutečnosti svou podstatou neživé, jako jsou konstrukce a stavby. Jestli něco zaznívá z těchto kompozic, pak je to poselství přátelské otevřenosti a solidarity se všemi možnými formami života. V době, kdy člověk spatřuje cíl žití převážně v sobě samém a svou bezohledností se stává nebezpečným nepřítelem života vůbec, má toto umělecké poselství nepochybnou závažnost.

prof. PhDr. Mojmír Horyna
říjen 2009