Diplomová práce

Antropologická rekonstrukce vlastního světa, zaznamenávající neexistující bio-mechanické formy. Hledání nezřetelného původu parazitních existencí, které nám zůstaly uchovány v podobě zvětralých pohozených pozůstatků. Jejich původ zdá se být až mimozemský a zcela jasně ukazují, že pomíjivost existence je všudypřítomný jev, jež nás nutí přesahovat svou vlastní smrtelnost jakýmkoliv způsobem.

Po celou dobu studia, ale i mnohem dřív, mou práci vždy provázela potřeba naleznout odpovídající zobrazení pro velmi specifické prostředí nějakého vysněného fantaskního světa. Je na místě zde uvést spojení s pokleslým filmovým žánrem vymyšlených monster s prvky hororu, který se těmto představám právem přibližuje.Toto zaujetí u sebe pozoruji již poměrně dlouho a nezřídka se projeví v souvislosti s mou prací, kde se tímto tématem nechávám inspirovat. Hlavně mi jde však o spodobnění poměrně konkrétních vizí, které se mi svou osobitou zvláštností doposud jeví jako neustálý inspirační zdroj pro práci. Různorodým formálním zpracováním se snažím co nejvíce přiblížit tomuto vlastnímu zaujetí. V diplomové práci je tomu nejinak, a dal jsem tak přednost vyzkoušet si modernější technologie oproti těm klasickým.

Inspirace

Velmi inspirující je pro mne všímání si zapomenutých předmětů okolo nás, v čase jejich postupujícího rozpadu. Osamělost mechanických strojů, které jsou zapomenuty a nepotřebné. Bez užitku. Jejich funkčnost se s odstupem času zdá být nesmyslná. Už se zdá, že jenom překážejí. Ale svým odoláváním proti času se mi ukazují býti nepokořeni, nabývají nové podoby jako museální exponáty. Vydobyly si tak právoplatné místo mezi zrezivělými fragmenty připomínající naši minulost vrak auta lokomotiva vrak tanku součástky a s odstupem času i svou vlastní pomíjivost. Ať již za sklem museální vitríny nebo zapomenuty kdesi na půl zapuštěny v zemi, rezivějící pod širým nebem. Vím, že toto vnímání reality, věcí které se ukazují býti již nepoužitelné a poznamenané časem, je pro mne tak silné, že jsem přesvědčen o nutnosti je sdělit a hledat proto odpovídající výtvarnou formu. Proto i název této práce zní „Industriální cosi“ a zřetelně tak naznačuje mou zálibu v mechanických či biologických formách. Hlavně mi však toto pojmenování napomáhá vytyčit mantinel a vymezit přesněji cestu kudy se ubírat a mou představu tak co nejzřetelněji přiblížit skrze zobrazivá média, kde ji mohu částečně spatřit a snad i pochopit.

Estetika zbytečnosti

Myslím, že velmi důležitou součástí mé práce je prvek jakési zbytečnosti, která zcela jistě souvisí s nepotřebnými a nefunkčními věcmi, jak jsem uvedl na začátku. Zbytečnost a nepoužitelnost předmětů, které vidím kolem sebe se mi zdá velmi přitažlivá. Jejich smysl byl jen na určitý okamžik, který se již nemůže opakovat. Ani nelze pšesně odhadnout, k čemu sloužili. Důvod proč existovaly můžeme vytušit pouze z toho, co vidíme teď, co zbylo a leží jako nestravitelný zbytek. Tyto vlastnosti jsem chtěl uplatnit i ve své práci. Předměty které jsem vytvářel jsou také zbytečné. Jejich vzhled je odrazem dávno nefunkčních průmyslových mechanismů, které jak se zdá, existují už jen díky trvanlivosti materiálu ze kterého jsou vyrobeny. Jsou nefungujícími pozůstatky podléhající času, zvětralými schránkami, které tak zabírají místo. Jsou zhmotněním nějaké vymyšlené kombinace tvarů a není zcela jasné proč vlastně existovaly, k čemu sloužily. Nemají žádný obsah ani příběh a jejich anonymita nutí pátrat po jejich nerozluštitelném původu. A právě tato zbytečnost mi přijde jako silně motivující smysl pro obsah uměleckého díla. Mohu tak svévolně uplatnit své cítění pro tvar a modelaci bez svazujících tématických příběhů. Tato svobodná volba se ukázala jako velmi podnětný způsob pro průtok bizarních výmyslů, které mohou získat poměrně konkrétní tvář a podobu bez nějakého nároku na hlubší obsah než je možno spatřit.

Kresba – prvotní impulz

Hlavním výchozím zdrojem pro práci bylo množství kreseb, které vznikali už mnohem dříve, než během tohoto období. Tyto kresby beru jako prvotní a spontánní záznam představ, které tak nabývají určitých konkrétních podob, jímž hledám odpovídající tvar pro daný kresba kresba kresba kresba zobrazený objekt. Snažím se spodobnit tvary nebo skrumáž různých k sobě patřících částí, které mne připadají výtvarně zajímavé. Vznikají tak jakési novotvary, ale přesněji spíš kombinace tvarově zajímavých dílù, které svým vzezřením a biologickou stavbu připomínají cosi jako deformované kompaktní bio-mechanismy. Vzájemnou tvarovou podobností mezi sebou zde vzniklo něco, co je podřízeno řádu nìjaké neznámé anatomie. Každý tvar se stává určitou obdobou toho předchozího. Mùže tak vzniknout mnoho podob, vymezených vlastní tvárnou šablonou. Lze v nich nalézt shodné prvky, opakující se motivy určitých detailù a náznak biologické stavby. Tato neustálá možnost obměn a hledání různých tvarových variant je asi to, od čeho se nemohu jen tak oprostit, protože mi nabízí tvůrčí rozsah a doposud se mi jeví jako nevyčerpané. Dalo se tušit, že toto téma bude jednou vyžadovat opětovné a hlubší výtvarné zpracování, neboť mi nestačilo nechat je pouze v „abstraktní“ podobě skic, které byly příliš neurčitým zjednodušením. Proto jsem se rozhodl pro řešení tohoto úkolu formou diplomové práce.

Druhé stadium – rekonstrukce

To, co jsem spatřoval v malých kresbách, byl náznak čehosi co jsem si přál zviditelnit mnohem přesněji a iluzivněji. Tak jsem se posléze dostal kresba kresba 2 do stadia, kdy jsem po vzoru malých skic vytvářel větší a mnohem konkrétnější kresebné záznamy, které tímto pečlivějším zpracováním nabyly podob jakýchsi konstrukčních studií. Občas jsem se ocitl na rozhraní, kde bych rád na jedné straně uchoval spontánní podobu původních skic a na straně druhé jsem potřeboval co nejvěrohodněji kresebně rozluštit slepá místa, které byla pro skici příznačná. Zde bylo zapotřebí si přesně ujasnit podobu výsledné kresby. Vznikala tak rekonstrukce vlastní kresebné studie, díky níž jsem získal zvláštní odpovídající výraz pro zobrazené předměty, který byl předem do jisté míry neodhadnutelný. Myslím, že byl tak nalezen prostor pro uplatnění určitého osobitého tvarosloví se kterým mohu velmi svobodně a citlivě pracovat. Tímto způsobem vzniklo několik větších kreseb, kde jsem již poměrně přesně určil podobu kreslených objektů. Dostaly tak výraz nějakých akademizujících studií.

Tato prozatímní podoba mi ukázala, že lze najít velmi čitelné a odpovídající zobrazení mých vizí. Ale v tu chvíli se pečlivá kresebná studie zdála být málo, viděl jsem že je možno jít dál, více si hrát s iluzí. Přišlo mi nutné tuto chladnou konstruovanou kresbu nějak přesvědčivěji dokončit. kresba 3 ukázka postupu Tak se staly podkladem pro další stadium zpracování, pro které jsem již zvolil prostředí počítače. Myslím, že celý tento proces od počátečních nezřetelných představ až po jejich naprosto jasné fotografické spodobnění, se dá vnímat jako nějaká rekonstrukce vlastního světa. Pojem rekonstrukce lze brát v potaz právě proto, že neustálým zpřesňováním mohu dojít k výsledné podobě, kterou z počátku není možno odhadnout a samotný výsledek ukázka postupu 2 se tak stává novým odkrytým zobrazením původní myšlenky. Byla to hra se zkoumáním něčeho neexistujícího, co jsem potřeboval začlenit do skutečného světa a postihnout tak omezenou životností svého vlastního materiálu. Obdobně po vzoru barokních mistrů, jsem si přál podat moment zmaru a usadit je v čase své vlastní pozvolně doznívající destrukce. Tento způsob práce, se mi jevil jako velmi důležitá a nenahraditelná součást celého procesu a musím dodat, že pomíjivost bytí, která je poplatná všem materiálům včetně těch biologických, spatřuji právě u barokních umělců, kde uvědomění si své vlastní smrtelnosti bylo velmi důležitým prvkem při vzniku tak výjimečných uměleckých děl.

Umělci

Zde si můžete prohlédnout díla několika umělců, která se mi líbí a přišlo mi zajímavé je v souvislosti s moji prací ukázat, jako např. Moebius, Cesar Baldachini, Tinguely, František Skála, H.R.Giger, Jan Švankmajer, Edward Keinholz.

Forma – PC místo olejomlaby

Za tu dobu, co jsem studoval, jsem hledal způsob formy, jaká by byla nejvhodnější pro dané téma, jak zpracovat a zobrazit mou představu. Přes klasické techniky jako je malba a plastika jsem nakonec zvolil práci v počítači, computer shade kde tradiční malířský štětec byl vyměněn za virtuální. Samozřejmě jsem se neobešel bez kresby, která po technologické stránce s celou prací velmi úzce souvisí. Diplomová práce je kombinací tužkových kreseb a fotografií zpracovaných v počítači s následných finálním velkoplošným digitálním výtiskem. Možnost využití počítačové technologie jsem zvolil po pracovní zkušenosti, kde jsem se pracoval jako grafik na vývoji počítačové hry. Na tuto proceduru jsem navázal i v diplomové práci, kde jsem měl nutkání tyto technologické postupy využít, neboť se mi ukázaly jako velmi flexibilní a rychlá výtvarná technika. Využitím prostředků, které počítač nabízí se ukázalo, že mi poskytuje zcela nové možnosti, jak výtvarně postupovat, čímž mi poskytl rozsáhlejší prostor pro práci.

Ukázalo se, že tyto velmi pružné schopnosti počítače mohou být i nebezpečné, neboť jde velmi snadno sklouznout do efektních šablonovitých struktura schémat počítačového zpracování, které nás hojně obklopují. Těchto negativních jevů jsem se snažil vyvarovat a následně velmi kontrolovaně využít možnosti počítače tak, abych je správně zhodnotil ve prospěch své představy o konečné podobě díla. Výsledné zobrazené objekty jsou si podobné ve výběru povrchového materiálu. Snažil jsem se, aby povrch jednotlivých předmětů působil velmi naturalisticky. Chtěl jsem dosáhnout něčeho, co bych klasickou malířskou technikou stěží dovedl. K tomu bylo zapotřebí velkého množství fotografických studií, které jsem pořizoval digitálním fotoaparátem během posledních dvou let a vytvořil jsem si tak rozsáhlou digitální databázi, z nichž mohu vybírat vhodné podklady k momentální práci. Jde hlavně o rozmanité struktury všech možných materiálù včetně jejich poškození. Poté jsem je kolážovitým způsobem na sebe vrstvil a upravoval v počítači pomocí programu Adobe Photoshop. Takto počítačem dotvořené kresby jsem nechal vytisknout na fotopapír a následně zalaminovat kvůli větší trvanlivosti a ochraně proti UV záření. Stejně ale trvanlivost výtisků je pouze několik let v interiéru, za to ale lze proces tisku kdykoliv opakovat. To jsou výhody a nevýhody trvanlivosti díla v digitální podobě. Mám za to, že čisté strojové zpracování mé diplomové práce tak možná nabízí zřetelnější vnímání samotného obsahu, který není rušen příliš výraznou plasticky se projevující formou. Na druhou stranu chci ale podotknout, že co se týče jakéhokoliv dvojrozměrného počítačového zpracování díla, tak pro výslednou prezentaci většinou není jiné možnosti, než tisk. V současné době se mi však tato možnost využití moderních technologických trendů ukazuje jako vhodné a svobodné řešení.

PC – 2D nebo 3D?

Rád bych se ještě zmínil o využití počítače, který byl také jedním ze sporných momentů mé práce. V okamžiku, kdy jsem pracoval na modelaci a snažil se o přesvědčivou iluzi jednotlivých objemů, tak se naskytl problém kdy se v určité fázi nabízela možnost zpracovat zobrazené objekty trojrozměrnou 3D modelací, které se dnes hojně využívá jako profesionální technologie pro v?echny mo?né účely. Dosáhl bych tak mnohem intensivnějšího visuálního zážitku, hlavně v přesvědčivosti modelace světla a stínu. To jsem však zamítl především proto, abych tak zachoval výraz původních skic, ve kterých se zrcadlí i určitá nesmyslnost a naivita. Ta by se tímto zcela virtuálním zpracováním vytratila a byl bych nucen zcela změnit i tvář původní kresby, která je pro výslednou podobu velmi důležitá. Stala by se pouze předlohou. Tento přirozený kresebný a místy nedokonalý záznam je zde vyvážen onou počítačově chladnou precizností. I přes několikavrstvé následné zpracování je kresba neustále čitelná. Jako podkresba plní právoplatně svou funkci a je vhodně doplněna subjektivně cítěnou modelací tvarů. Právě proto jsem ji nechal nìkde vyznít více a již jsem se moc nesnažil do ní jakkoliv zasahovat. Tím se jednotlivé tisky vzájemně mezi sebou odlehčily. Dalším důvodem, proč jsem trojrozměrné modelování nevyužil, bylo mnohem náročnější technické zpracování. Ale tuto oblast nechávám do budoucna otevřenou a nevylučuji, že bych si jí jednou nemohl zkusit.

Závěr

Jak jsem již uvedl v úvodu, tak po celou dobu studia provázelo mou práci neustálé zaujetí prostředím nějakého osobitého fantaskního světa. Sám se jej snažím co nejpřesněji definovat, ale shledávám to jako dlouhodobý proces zkoumání. Právě svou neustálou naléhavostí mě nutí pro něj najít odpovídající pojmenování. Nebylo tomu jinak v závěrečné diplomové práci. Byla to nejspíš jedna z dalších možností, jak se o to pokusit. Právě skrze výtvarné umění se mohu dotknout čehosi, co v sobě cítím jako něco silně zakořeněného a přitažlivého. A to je nejspíš hnacím motorem k tomu, jak pro to hledat a následně odhalovat to nejsprávnější spodobnění.