HYPE-R-R

Vernisáž výstavy se uskutečnila 11.8.2011 v 18 hodin v pražské gelerii Art-Pro. Úvodní slovo kurátoři výstavy Ing. Martina Veverková a PhDr. Václav Hájek, Ph.D., jejichž texty si můžete přečíst níže.
Video z vernisáže:

Několik fotografií z vernisáže:

HYPE-R-R / Ing. Martina Veverková

Výstava v artpro gallery představuje současnou českou malbu mladší a střední generace. Většina autorů, která je svými díly zastoupena na výstavě, prošla ateliérem prof. Zdeňka Berana a věnuje se realistické až hyperrealistické zobrazivé malbě. Pod tíhou současného umění stavějícího na odiv vynalézavost materiálů se vrací ke klasické technice malby, dnes stojící neoprávněně, pod dojmem nemožnosti opakovaní historie, spíše na okraji odborného i veřejného zájmu. Výstava s názvem HYPE-R-R tak představuje nikoli vyčerpávající průřez zdatnou dokonale technicky zvládnutou malbou, ale spíše poukazuje na fakt, že zde nedochází k žádnému opakování odborně ustanovených dějin umění a jejich vývoje. Vystavovaní autoři svoji techniku mistrně ovládají a propůjčují ji vyššímu zájmu než je zobrazovaní pouhé skutečnosti. Autoři se pohybují především na poli vnitřního prožitku a znovu konstruované reality blíží se v některých momentech simulakrům. Převádějí tak všudypřítomnou realitu, demaskují ji, negují ji a znovurekonstruují v realitu novou. Protože dnešní teoretické chápání hyperrealistického zobrazení tíhne k pouhé nápodobě, je tato nápodoba v rukou vystavovaných autorů zhnětena do reality, dle původní předpokládané zákonitosti, znovu a následně překlopena v simulaci reality(především osobní) a znovu ustanovena jako pravda toho, co bylo předkládáno. Vztah mezi zobrazovaným a zobrazujícím mizí. Původní zobrazovaná realita uniká a ustanovuje se nová vyšší, jediná pravdivá, hyperrealita. Simulací reality se od ní autoři odtrhávají a zůstává pouhé simulakrum, realita znovu konstituovaná bez reference ke skutečnosti, vydávající se za jedinou opravdovou realitu či smyslovost a podvádějící nás diváky, kteří by chtěli v ní rozpoznat pouhou nápodobu skutečnosti.

Umělci se tak odpoutávájí od nápodoby tím, že vytvářejí vyšší celky (ne pouze v rámci jednoho obrazu, ale celými rozpracovanými cykly) zmítanými vnitřními recyklacemi prožitků, postojů a touhami. Na výstavě se tak divák může setkat s různými viditelnými fázemi tohoto odproštění od černobílého kopírovaní smyslovosti. S důrazem na figurální tématiku se setkáme s Balcarovým psychologickým barokním iluzionismem, smrti se vzpírajícími Něvestami Urbanové, futuristicky laděným obrazem Jana Gemrota až po obrazy satiricky reflektující české prostředí Lukáše Miffka.

Waiting for reality / PhDr. Václav Hájek, PhD.

Realismus, naturalismus, radikální realismus, fotografický realismus, hyperrealismus apod. jsou pojmy z oblasti dějin umění, literatury, objevují se i ve filosofii a dalších oborech. Tyto pojmy nemají přesné vymezení, jejich konkrétní dobové využití se odvíjelo od oficiální či alternativní ideologie a vztahovalo se vesměs k reprezentaci společenské situace spíše než k zachycování přírodních daností. I krajinářství z období holandského „Zlatého věku“ 17. století, o němž se někdy mluví jako o prvopočátcích realistického vnímání a zobrazování přírody obnášelo spíše politické či náboženské poselství, dnes bychom je mohli ironicky označit za jakousi reklamu na dobové pojetí víry a státního uspořádání v dané oblasti (protestantismus a ekonomický liberalismus atd. v kontrastu ke katolictví a státnímu centralismu). Období, o němž se hovoří jako o epoše moderního realismu popřípadě pozitivismu, tedy doba kolem roku 1850, se opět nesnažilo primárně o jakousi bezprostřední reflexi přírodní skutečnosti. Jeho hlavní představitelé v oblasti vědy, politické teorie či malířství měli na mysli spíše společenskou reflexi, usilovali o inovace politického uspořádání, mnohdy se jejich úvahy stáčely směrem k futuristické utopii. Míra kritičnosti se postupně zvyšovala, až postupně vyústila hlavně v oblasti literatury do naturalistického proudu, který vyvolal poměrně bouřlivé a rozporuplné reakce. Třeba romány Emila Zoly byly mnohdy chápány jako hanobení balancující na pokraji obskurnosti a hrubého nevkusu. Nicméně obdobná díla obsahují i jiný významný rys, jejž představuje jejich intenzita, silné působení na diváka či čtenáře, které ústí do pocitu vstupu do artefaktu, ztráty distance, bezprostředního kontaktu. Tato bezprostřednost vyvolává mnohdy stav nevolnosti, znechucení. Divák či čtenář není schopen zachovávat klasický odstup od díla, jeho integrita se rozpadá, ocitá se uvnitř díla respektive artefakt proniká příjemci tak říkajíc pod kůži. Sdělení díla využívající často motivy smrti, nemoci, rozkladu, hnusu apod. pak vnímatele oslovuje s maximální účinností. O obdobné zintenzivnění působení díla se snažila i dekadence či expresionismus, vždy svým způsobem. Dekadence uvádí vnímatele do umělých světů drog či přepychu a referuje tak o kritickém stavu doby. Expresionismus reprezentuje rozpad, nestálost, hroucení starého řádu, myšlení, jistot. Hyperrealismus z druhé poloviny 20. století ukazuje „bez komentáře“ stav industrializovaného, umělého světa, zabývá se technikou, velkoměstem, masovou kulturou.

Na naší výstavě jsou hyperrealistické tendence ukázány ve staro-nové podobě. Po obsahové i formální stránce nacházíme někdy styčné body s dekadencí jakožto jakousi radikalizací naturalismu. Figurální tvary jsou sice zdánlivě pevné, nicméně pod jejich povrchem cítíme probíhající rozklad, hroucení. Vystavená díla mnohdy využívají bezprostřední, demonstrativní působivosti kontrastu krásy a ošklivosti, touhy a znechucení. Idyla je pouze zdánlivá (dívky od Jiříčkové), postavy čekají, pozorují (Malina), sní (Gemrot), pohybují se na hranici života a smrti (Urbanová, Englberth). Realita zde není vnímána jako bezprostředně dosažitelná danost, ale spíše jako nedostupná, ztracená idea, po níž lze toužit, ale z níž zůstávají pouze stopy, relikvie v obskurních kabinetech kuriozit (Mařenec, Lachman). Násilí páchané na těle pak zbývá jako jedna z mála možností uvědomění si vlastní existence (Balcar). Všednost, banalita má ironický ráz (Houska). Obraz se postupně ztrácí, proměňuje se v prázdnotu, duchovní vizi (Uldrych).

Realismus formulovaný od počátků evropského novověku jako filosofická idea a cíl naráží na své meze, prozrazuje svoji nerealizovatelnou hypotetičnost. Myšlení i zobrazování tohoto typu se tak jeví jako neustálé čekání na absolutní realizaci dokonalého otisku, dokonalého zdvojení skutečnosti, které ovšem vyúsťuje v její rozpojení a tak se v současnosti noříme spíše do virtuálních, simulovaných světů a vzdálenost s primární realitou se neustále zvětšuje.